Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha, – zkamenělý žal.
Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větví, které neslo kryt,
kde se setkávalo, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.
Nebyly to lampy, hvězd to lesk se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.
V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé
a bouře dechem chvělo klenutí se celé,
i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly,
o které oblohy se klenby vzpíraly –
a přece nespadlo klenutí rozechvělé;
vždyť hvězdu ještě, nejjasnější všech
obloze nemůž vyrvat bouřný dech. –
O hvězdo lásky mé, o hvězdo lásky mé!
V tom zhasla hvězda má, v tom spadla hvězda má
a klenba oblohy se mžikem zachvívá,
se zachvívá, se zachvívá a – řítí. –
Mně zdálo se, že hvězdy padaly.