Že v moři na dně ležím, se mi zdálo;
tam lůžko z kapradí mi bylo stláno,
a nade mnou se moře zelenalo;
a nad tím mořem – moře blankytové,
a po hladině nebes zlaté slunce plove. –
Mně zdálo se, že ležím na dně v moři;
však bez života, bez pohnutí, citu;
ni zvuk si cesty k duši neotvoří,
a duše – jak by zdřímla bez zásvitu.
Ni srdce se mi v těle nevzbudí,
ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí, –
jen oko žije, než jak ledové
jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí.
V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne,
a nade mnou tmy propast černá zívá.
Až do dna ruší moře bouře divá,
zřím – neslyším však – vlny jekohlasné.
Blesk krvorudý prorve tůně černé,
zřím o člun slabounký se proudy rvát:
v něm ty! – v něm ty! – tak bledá jak tvůj šat,
šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. –
I probudí se v těle srdce věrné,
já silou nadlidskou se vyrvu z pout,
v něž tělo, duši polosmrt mi ková –
a ty – mne uzříš bleskem k sobě plout
a bleskem skočíš v zběsilý vln proud,
ty víš, že útulek má náruč chová
ti jistější i přístav – třeba po smrti; –
a člunek, třtinu slabou, proudy rozdrtí. –
Co dál? – juž hasne světlo paměti.
Než co bych snil, než v pevném objetí
že pevným břehům má tě náruč vrátí?
I niknou chmury, paprskové zlatí
svým návratem tvůj návrat posvětí –
A já – já v moře tůň se rozbouřenou vracím
a život, cit i paměť, – paměť blahou ztrácím.