Však ten vítr není lkání,
že co vypučely vesnou,
že co porozkvetly letem,
že ty květy svadlé klesnou.
A co svadlo, ať jen klesne
s větví, které přece žijí –
a ty písně naposledy
na to vzpomněly, co míjí.
A – když nové přijde jaro? –
Jak by přišlo? kdy by síly
mělo slunce na ty ledy,
kraj ten šírý, sněhobílý?
Šedé nebe, štědré nebe
nové sněhu sklady schrání:
uvěř pevně na smrt věčnou,
z které není z mrtvých vstání!