Ten strom, jenž ptáčat písněmi
a květem zanes’ tebe,
když v stínu jeho haluzím
jsi v modré patřil nebe –
Nebe, kde bílí mráčkové
se v květy rozvíjeli,
jež v slunci se jak stříbrné
a zlaté růže skvěly –
A lehký vítr v koberce
ty růže pestře snoval
a po blankytné obloze
roznášel, rozvěšoval –
Ten strom teď vzdechem listí lká,
jež na něm doumírá,
a mrtvé listí bouře zlá
pouť na dalekou sbírá. –
A modré nebe – modré oči –
když v nebe jsem se díval,
že ve vás zřím, že na mne zříte,
jsem, modré oči, mníval.
A modré oči, modré nebe –
teď kdybych ve vás hleděl,
už bych si nebe, modré oči,
teď ve vás nevyhleděl.