Tvé okénko je tmavé.
Však jasně svítí luny záře.
To světlo dotíravé
mně na lože se vkradlo v tváře
a s tváří do snů dovedlo se vloudit:
já bloud teď musím chladnou nocí bloudit.
A pod plášť se mi vítr vtírá,
zpod pláště dál, až zima srdce svírá.
Tvé okénko je tmavé,
ty sladce, sladce spíš.
Na lůžku teploučkém ty sny máš žhavé
a o mně, o mně sníš.
Tvé okénko je tmavé.
Však jindy z něho černou nocí
mne světlo usmívavé
sem táhlo všemohoucí mocí,
kde s touhou plamennou jsi ždála na mne
a více prožila než sny ty klamné.
Pak bílý den jsi podřímala,
až temná noc tě k probuzení zvala.
Tvé okénko je tmavé.
Ač sladce, sladce spíš,
jak chladná je to noc i sny ty lhavé:
ač o mně, o mně sníš!