Teskno stromu nad propastí státi,
nikdo v stínu jeho nespočine;
teskno růži v skrytu odkvétati,
nikdo k ňádrům si ji nepřivine. –
Nejteskněji srdci bez lásky je:
k čemu stvořeno a k čemu bije?
Lásko! meči ostrý na dvě strany!
Každý s jásotem tě v prsa vrývá
a byť krev se vyproudila z rány,
do poslední do krůpěje zpívá.
Písni, písni jako vůně vání,
kterým mroucí růže dech svůj tratí,
uvadlou když hlavu k zemi sklání –
kdy mi dáno tebe dozpívati?