Jak smutně vítr venku naříká,
jenž suché listí hází do oken,
že třesou se, když lkavě zahýká!
Noc nepřišla a přec už není den:
den bez soumraku za mraky se tratí.
Hlas zvonku urval kvilný bouře sten.
Však světlo v krbu komůrku mi zlatí
a nahražuje soumraku mi svit
a praskot ohně smutný čas mi krátí.
Už plní teplem uzoučký se byt:
ať vichřice si na okna jen tluče,
přec v duši stoupí večerní mi klid.
Jak suchým dřívím plamen skáče ruče,
a sotva ustál, zase vzplápolá
vždy výše šlehat z popele se uče!
A oko přimhouřeno dopola
se nazpět v světlo minulosti hříží
a upomínky k světlu zavolá.
K mým nohoum usedlas; tvá hlava níží
a na můj klín se ticho ukládá.
Tak dlíš a ruce spjaté držíš v kříži.
Kol nás se pološero rozpřádá;
a ticho – jenom oheň hovoří,
jenž na tvé čelo svit svůj nastřádá.
A jasněji když oheň zahoří
a plamen praská, jak by mluvit chtěl,
tvá víčka zamknutá se otvoří:
Tvůj zrak se ke mně zved’ a v něm se skvěl
blesk: – ticho zas a šero – ruka má
tvůj hledá vlas – zrak v ohni poutkvěl,
jenž ticho dohořívá: – zhas – a já –
já jsem zas samoten; a bouře lkání
už mlkne: někdy okno zaznívá –
Vše ticho: hlava má se k spánku sklání.