Mnich mladý o půlnoci povstal s lože, a z cely vstoupil v tiché arkady, jež zbudovány kolem zahrady – vlas s čela stírá, tiše šepce: „Bože! –
Sen divný! – než, jak kámen ukrývá se v hloubi vod, tak v mysli mé se ztratil; již utonul, již zapad’ bez paměti: jen hladina se vlnou zachvívá;
však spánek uprch’, dál a dále letí: Ó sešli anděla, by mi jej vrátil.“ A v stín, kam stříbro luny nevniká, ku kříži černému se utíká
a modlitbou snu paměť zaříká. Než lehký vánek probudil se v sadu a lehkým krokem vstoupil pod arkadu, k černému kříži lehkým letěl letem
a vůni plných růží – plným květem jež v sadě květly – s sebou vzal a dýchá v tvář jeho, čelo horké líbá zticha: modlitba prchá se rtů, z duše mnicha,
a dále letí s rychlým vánku dechem. Mnich mladý vstal pod černým křížem spěchem a spěchem kráčí dál v kamenném loubí, zahradu růžovou jež kolkol vroubí:
„Sen divný! – tajemná však vánek slova mi šeptal v duši: mluvou jeho vůně. Moc kouzelnou ta vůně v sobě chová! Snu obraz bleskem vynořil se z tůně,
než zapad’ zas a zase v hloubi tone a nerozumím vánku mluvě vonné.“ Svit luny chodbu stříbrem pokrývá, stín černý proudy stříbra přerývá:
mnich v černý stín a stínem tmavým zas vkročí v proudy světla stříbrojasné: snu obraz v duši meteorem žhavým mu zasvitne a zasvitnuv zas hasne.
I stoupá arkadami, z arkad ven, i stoupá kvetoucími záhony, až odkud větřík vonná přines’ slova, až tam, kde keři růží obklopen
se skvěje světlý obraz madonny, jež dřímající dítko v klíně chová: „Vrať ty mi spánku klid! Vrať ty mi sen! Modlitbu nelze přivolati zpátky:
vrať ty mi klid! – hle! dítko spánek sladký v tvém klíně objímá. Kdys odpočíval – kdys před lety i já jsem v loktech matky a v loktech jejích sny as krásné sníval.
Mne sirého ten klášter v náruč vzal, a hochu malému se matkou stal; že po pravé jsem matce netoužíval: teď v klíně jeho nenajdu již spánku,
již uprchl a prchá dál – a dál?“ I zavřel oči: dech tu lehký vánku se vzbudil zas a spánek, jenž se blížil a oči jeho k odpočinku klížil,
zas uprchl, když vonná slova vlil mu do duše, když vlas mu políbil. „Ne! nepřines’ ten sen mi obraz její a přece obrazy ty polotemné
a uhaslé se novým světlem skvějí, jež rozlévá sen noci přetajemné. Já sestru měl! – Kéž ruce na mém čele by složila je chladíc bolné, vřelé,
tak jak ten větřík, který po něm plyne!“ I klesá – tváře k chladné zemi sklání. A spícího jej našli za svítání, an v spaní ke rtům svadlou růži vine.
Cookies on Poetry Cove