Zřel jsem tě ve snách v květném rajském kraji
oděnu řasným, černým aksamitem
a na něm šňůry perel bílým svitem
se skví a sněžnou šíji pokrývají.
Tvé vřelé slzy v ně se stydnout zdají.
Neb mne jsi zřela slz a perel třpytem
i vztáhla ruce: já pak s hrdým citem
třás’ hlavou: smutně dál jsi šla v tom ráji.
A jdouc jsi sňala s šije perel šňůru,
vzad nimi vrhala a k nebi vzhůru
a z perel na nebi hvězd roj se skvěl.
„Po perlách cestu najdeš!“ hlas mi zněl –
Pryč s mysli vyhlaď snů tvých klamnou stvůru:
vždyť jsi ji nikdy plakat neviděl!