Jak bláhový, kdo s počasím se vadí
a mní, že proto se mu mračí čelo,
že nebe mračny, mhou se pozastřelo,
na slabé slunce mdlobu očí svádí.
Což mníš, že vše se kouzlem vynahradí,
i kdyby třeba na tisíc se skvělo
hned všude růží, kam by oko zřelo?
Jen slyš, co přítel rozum tobě radí:
I přijde podzim, na růže se vrhne,
a koruny jim jasné dolů sdrhne.
Tak na růži, již pěstovala, sahá
teď do srdce ti zlá ta ruka drahá.
A ruka tvá proč v prsa sáhnout váhá
a lupení, jež zbylo, nevytrhne?