Již chci zas moudrým být! – Avšak když blíží
se hodina, kdy u tvých nohou vítal
mne vždy tvůj zrak, kdy ruku s tvou jsem splítal
a zřel, jak čelo tvé se k mému níží,
tvůj zrak se hloub a hloub v mé oko hříží,
ač jsem je zavřel před bleskem, jenž svítal
i skrze víčka v duši – kdy jsem čítal
tok minut polibky a čas, jenž plíží
se mi vždy líně, letěl jako vzteklý –
v tu dobu, kdy, ač málo slov jsme řekli,
rty přece hovořily přesladce:
v tu hodinu, kéž mám, jak v pohádce
tu moc, jíž ovinoval mhou se klamnou,
kdo řekl jen: „Mha přede mnou, mha za mnou!“