Dni šedivé! Než člověk vám si zvykne,
kam uteci? Mha obzor pozastřela.
Sem papír! Což – i na něm mha se bělá,
ni jeden plný rým se nevymýkne?
Aj! což se všechno proti mně teď spikne?
Než viz! Mhu nebe odestírá s čela
a slunce vysvitlo a záře skvělá
plá na papír – teď mha i odtud snikne!
A slunce cosi píše! – Píseň jarní?
Však slova nelze přečíst! Nepromarni
ni chvíle slabikuje! Jdi, jdi tam!
Již čeká; tam – tam uhodneš ta slova!
Již vstávám. – Slunce zas se v šedu chová.
Vždyť není jaro víc, vždyť to byl klam!