Teskno stromu nad propastí státi,
nikdo v stínu jeho nespočine.
Teskno růži v skrytu odkvétati,
nikdo k ňadrům si ji nepřivine.
Nejteskněji srdci bez lásky je,
k čemu stvořeno a k čemu bije?
Lásko! meči ostrý na dvě strany!
Každý s jásotem tě v prsa vrývá,
a když vřelá krev se prýští z rány,
do poslední do krůpěje – zpívá.
Písni, písni, jako vonné vání,
kterým mroucí růže dech svůj tratí,
uvadlou když hlavu k zemi sklání –
kdy mi dáno tebe dozpívati?