Já poklady mám ceny neskonalé,
že slovem nelze vypsati jich krás.
Jsem lakom, počítám je zas a zas
a skrytě přehlížím je neustále.
Z nich nejvíce si vážím stužky malé,
jež spjala kdysi kadeřavý vlas
a na bílou se šiji kladla v pas:
mně dražší, plášť než purpurový krále.
Však někdy stužka závist ve mně vznítí
a závistí již chci ji v kusy drát –
než rty mé dovedou nás usmířiti.
I líbám ruce své, vždyť jsem je klad
kdys v ruce, jež teď nelze políbiti –
žel! nelze sama sebe zulíbat!