Zasadila děva
proutek rozmariny:
„Povede mě od oltáře
milý můj neb jiný?“
Vzešla rozmarina,
zalévá ji děva:
„O kéž nikdy z očí mých tě
slza nezalévá!“
Roste rozmarina,
vzdechne děva sobě:
„Ozdobíš mě před oltářem
nebo v chladném hrobě?“
Jednou rozmariny
děvče nese zdobu:
když ji vedou do kostela
nebo nesou k hrobu.