OHLAS.

Zlatý Vyšehrad nám v temnu zhas’, umlk’ pěvec, jehož mocný hlas Vyšehradem hýbal i vší vlastí. Kdy zas vzplane Vyšehradu jas?

a kdo najde varyto nám zas, jež jím hýbat bude i vší vlastí? Kdo najde varyto, kdo vzbudí zpěvný ples, kdo jeden ton té mocné písně vzpěje?

ji nikdo neslyšel, ji neslyšíme dnes, jen ohlas ohlasu se v dálí chvěje. Kdy vstane věštec nám? Kdy minulosti zjev se vyjeví nám v přítomnosti naší? –

Jest temným dnešní den a slabý náš je zpěv, a pěvec v struny udeřit se straší. Neb ptát se musí dřív: zda poslechne můj lid, zda uvidím ho při mé písni státi?

A ty, jež patřím v čelo jeho jít, zda nestanou a nebudou se ptáti: Nač třeba písní nám, nač zdržuješ ten voj, jenž k boji jde, tou hračkou slov i zvuků?

nač třeba písní nám? My jinou máme zbroj a zpěvem nepřemůžeš vrahů hluku! A lid se béře dál; a některý jen z nich snad chvilku postojí a pěvec sirý

již pěje slaběji, již v hrdle hlas mu stich’ a s slzou v oku pozbyl v struny víry – Neb prsa chvátí bol a ruku zvedá hněv a varyto v ní na původy viny

a ze rtů zazní naposledy zpěv a ruka – než tu vizte obraz jiný! Kdys v Helladě žil pěvec šedých vlasů*), žel! v očích vyhasl mu světla svit:

Však v prsou nevysýchal pramen hlasů, kde pohar zpěvu vážil pro svůj lid. A cestou, tma již pokrývala čirá, mu podporou a holí věrná lýra.

Tak kráčí sám a sám a kroky dvojí, neb uslyšel, že vlasti hrozí vrah; vrah odvěký vstal k poslednímu boji, však jeho lid že plachý pojal strach.

Tam na náměstí sebrali se v radu: zda chrabrost poslechnou, zda strach či zradu? Ne k Akropoli, pod níž lid se hádá – ven z města k moři bludný ved’ ho krok.

Stoj! skalný břeh tu srázem do vln spadá – což neslyšíš, jak perou jeho bok? Ó! slyší – lidských hlasů šum v nich slyší: Zde, volá, jsem, chci pět – vy buďte tiši!

A dozpíval a slouchá – vlny šumí, jak dříve šuměly, jich šumný roj zpěv neproměnil na jásavé tlumy, jež na píseň by odvětily: v boj!

Kmet slepý lýru zved’ a vrhl v hněvu ní do vln řka: Jste nehodni mých zpěvů! – Mám vypravovat víc? Mám lkát, že před časem se v starce u nás mladí pěvci mění?

Bol, hněv kdy z prsou vypukne v jich pění, vln hluchých odvětíte ohlasem. Svým pěvcům lidsky až se ozvete vy sami, zvuk najdou Lumírův, jenž skálou hne i vámi.