V cirku Nero sedí; odpočívá po orgii a po noční pitce. Kolem dvořaninstvo jeho zívá dívajíc se gladiatorův bitce.
Psi jak štěknou, k smrti štvanou zvěř z lesův vyhnanou když pán jich skolí, Caesarovi slávu zahlaholí prázdné hlavy tyčíc líná sběř,
hlas když zavzní na krvavém poli: Morituri te salutant, caesar! Říman – otrok! Živobytí celé cvičil se, by umřel bezúhonně
mistrovská jak socha přeuměle nad krvavou ranou hlavu kloně. Čemu žil? By caesar ruky zved’ k potlesku, až v písek cirku klesne;
slavným bude, k pochvale-li hlesne, slávou jeho naplní se svět! Jásá cirkem pozdravení plesné: Moriturus te salutat, caesar!
Křesťan vstoupil. Druhdy vojín slavný zlomil meč, jenž slávu jeho množil. Prolít krev – mu zločin přeohavný! Zas mu pohan do ruky meč vložil.
Hlavu vzhůru zvedá, kloní zbraň, v pevné víře vděčně ránu vítá, ví, že koruna mu v nebi svítá, jeho bůh mu ověnčí ní skráň –
Odpuštění pozdrav jeho skytá: Moriturus te salutat, caesar! Barbar vstoupil. Na severu zrozen volný byl jak orel, túr jak jarý,
teď jak jaté zvíře v cirkus hozen – Strojíváť Řím honbu na barbary! V slavném boji s Římem otec pad’, – k zábavě má umřít caesarovi; –
ví však, vnukové že spálí krovy palácův, v nichž caesar světu vlád’: Hlásá mstu naučenými slovy: Moriturus te salutat, caesar!
Smrt si milosrdnou vyžebronil od otroka světa vládce Nero; vztýčen kříž a věky svět se klonil kříži římskému i králův stero;
s barbary Řím plenil Alarich – avšak Neronové dosud trůní bohatství a slávy na výsluní. Neslyšíte? – trojí hlas se zdvih’,
z bojiště když děla světem duní: Morituri te salutant, caesar!
Cookies on Poetry Cove