Nad mořem vysoká se skála zdvihá, na skále hrdý vypíná se hrad; na věži bílý praporec se míhá, svit slunce ranního naň růže klad’;
však večerem, když oko věž tu stíhá, zří černý praporec s ní větrem vlát, naň poslední se blesky slunce nesou a na něm se jak kapky krve třesou.
Pod skalou muž: tvář hrůzou skamenělá – rve ruka s větrem s hlavy šedý vlas, a vous mu rosí mnohá slza skvělá, a slzou oka zří na proudův kvas,
v nějž rybářův se vrhá chasa smělá a vyplývá a vrhá zas a zas: zníť úpěnlivé prosby pána hradu a zlato slibují jim za náhradu.
Nadarmo: moře zlato neuplatí, nevleje v paže vyschlý síly zdroj – aj! v dáli člun, v něm rybář starý vláti zří prapor černý, zří svých druhův roj,
loď řídí k skále, slova neutratí – hle! již se vrhl v divý proudův broj: zaúpěl hradu pán i vzkřikli druzí: hluk vln opáčí skála i hlas hrůzy.
Umlkli všichni, trnou, sotva dýší – hle! starec vyplul – vzkřikl hradu pán, však umlk’ zas; hlas starcův s loďky slyší. „Hle! pane! – bohatý dnes lov mi přán.
Hle! perla! – nemá ve své skvostné říši jí moře rovné, ani králův stan. Aj! pane můj! – i ty teď propluj vlny, i tobě bude lov snad skvostuplný!“ –
A v loďce stoje dívku k sobě zdvihal, i líbal druhdy korálový ret, sníh čela, vlasy – vody proud s nich sbíhal, hřál dechem ruce – krev v nich stuhla v led.
I zvolal: „Nikdo by tě neostříhal! – Jdi, perlo skvostná, do své říše zpět! – hrob skrytý vyhledám před mořskou zvěří – ó! nechte otce na pohřeb jít dceři!“
Mlčeli všichni; hučely jen vody a nejhlučněji zuřil jejich běs, když objav děvu vrh’ se v bouřné brody – než známý tok ho na povrch zas nes;
i tiskl mrtvolu, by bez svobody se ruce spoutaly, až ke dnu kles’ – než kdo již místo jí tu zaujímá? i vyplul zas – dvé mrtvol náruč třímá.
Pán hradu mlčí – tvář jen plná muk – a stařec složil v loďce mrtvoly; i vztýčil se a hlasu jeho zvuk s vln, s větru hlasem mocně zápolí
a hrozněji, než vln, než větru hluk, již rozléhá se po všem okolí: „Tys vln se bál! ty – z rodu bohatýrů! hle! – rybář zas ti syna vyrval z víru!
Ó! chabý rode! plémě zmalátnělé! již uschla poslední tvá ratolest. Ó! slabý synu, horší roditele! tys nedovedl hrdě hlavy vznést,
a otci hledět v tvář a mluvit směle: „„By strom náš mohl dále žít a kvést, štěp lásky na něm zasadím zas nový, ti dceru veda z chýže rybářovy.““
A kdybys nesvolil, tvou prázdnou pýchou a tebou aby pohrd’, neměl sil – by opustil tu vaši slávu lichou, v níž dosud jenom z práce jiných žil,
a vstoupil v domov nový, chatrč tichou, by v témdni málo nad vše slastných chvil dní mnohých mozolným si koupil činem, mé práce soudruhem i mým jsa synem!
Však mrtvolu – té nenavrátím tobě; hrob rodu tvého uzavírá chrám: tam nemohou-li odpočívat obě, nuž! v kobku hrobovou ty sestup sám!
když rovni ve vašem si nejsou hrobě, já skvostnější jim hrobku otvírám; pod křišťalovým moře toho stanem: mou říší moře jest, zde já jsem pánem!
Mám na sta dědicův: v mé chýži malé nechť vládnou druzí! nevymře můj rod, mne loďka ponese vždy dál a dále, můj domov – veškerá ta říše vod.
Než ty – ty připoután jsi k této skále – strom, na němž nevyroste žádný plod; tvůj spustne hrad a z rumův chýže nové si budou stavět – moji dědicové!“
Cookies on Poetry Cove