Já syna měl – tak drahý není králi
skvost nejkrásnější v jeho vínku zlatém,
jak druzi dva tak jsme se milovali,
jak otci syn by synem byl i bratem.
Já syna měl – on prvým bojem splácel
vděk lidu, jehož krev mu v žilách vřela;
v posledním boji národ dokrvácel –
oběma jedna mohyla se bělá.
Já ženu měl – tak drahý králi není
lesk koruny, ni záře zlatohlavu,
ni žezla moc, ni trůnu povýšení,
když všechen národ v plesu jásá slávu.
Já ženu měl – ó utíkání bědné!
Smrt z libých snů ji v tvrdé bez snů spaní,
a z mého náručí v klín půdy ledné –
však půdy svaté, půdy rodné – sklání!
Já vlasť jsem měl; čím otec k synu přilne
a syn zas vděčnou láskou splácí otci,
co v srdcích hlasy budí neomylné
a k sobě poutá nevýslovnou mocí –
Ó! vší tou láskou srdce k vlasti spjaté,
s ní srostlé těmi kořeny je všemi.
O! vlasti, jedna píď tvé půdy svaté
mně dražší jest než trůn nad cizí zemí.
Já vlasť jsem měl – než vlast má odervána
mně od srdce, jež tím se dokrvácí.
Jsem jako strom, když koruna mu sklána,
a bouře peň z kořenů vyburácí.
Já nemám syna již, já nemám ženy –
proč v boji, v útěku mne vůle boží,
proč živila chléb dadouc vyprošený –
když v cizí půdu stařec kosti složí?