Na vysoké hoře tam jsem stál,
na vysoké, sněhem kryté, pusté:
od severní strany vítr vál,
vál a rozděloval mhly mi husté.
Mhlou jsem kraj zřel ještě jedenkrát,
o nějž, dokud slzy oči rosit –
o nějž nikdy nepřestanu lkát,
dokud v hlavě oči budu nosit.
Tenkrát vlasť svou zřel jsem naposled!
Míval ráj ten jindy jara zdoby –
Tenkrát velký hřbitov plný běd
kryly ledy jen a čerstvé hroby.
Milý bože! jen když uchystán
starci růvek bude v zemi svaté;
nyní – nechať cizinou jsem štván!
Tak jsem ruce k nebi zvedal spjaté.
Hnán, jak plachá laň, jsem stěkal svět.
Hlavy hor mých zas se zelenaly,
hlavy hor mých pokryl sníh a led –
loď mou od přístavu vichry hnaly.
Jsem jak lašťovice, které hrot
zlomil hbitý let a pružné křídlo;
odletěl již celý její rod,
ona nemůž letět v lepší bydlo.
Bože! jaký tresceš ve mně hřích?
Hory mé co rok se zelenají
a co rok mé hory zbělí sníh –
a já posud pláči po svém kraji.
Stáří sníh na hlavu sype mou,
s šedinami též i čas můj přišel,
čas, že hrob mi touhou jedinou.
Bože! – proč mne bůh můj nevyslyšel?!