Jest člověčenstvo loď, jež bez kompasu za noci černé v bouřných vlnách plyne, a oko hledá maják, v bouři spásu, však obzor černý jest a loď již hyne;
a mužstvo v strachu mládce jen se ptává, jenž ze stěžně zří, kde se obzor kalí: „Ty, jehož oku jasna bouře tmavá, ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Jak daleko mé oko v temno vniká, přes moře nesmírné blesk zraků vzletne: jen s temnem ještě silnějším se stýká a za mořem jen nové moře střetne.
Měst, říší pohřbeno tam na tisíce a nad propastí mračen roj se valí. „Ó kdy k nám zavítá již holubice! Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Ó vidím, tamo v bouři hrůzyplné, jak s proudy v boji vor se zmítá vratký: to trosky svaté země nesmrtelné, to Polsky hrdinné jsou pozůstatky!
Hle! vypraviť nám smrtelných svých strastí již proti litým živlům v boj se daly! „Kéž vzejdou zas jim ponořené vlasti! Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tam rodné zemi mocí odervaný ční ostrov malý v rozlíceném moři, odráží nával proudů na vše strany, ač břehy kolkolem se v propasť boří.
Ač proud zem českou svírá úž a úže, ten tvrdý ostrov přece nepovalí! „I živlů moc železná vůle zmůže! Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tam již se šeří Jihu kraj zas květný a nová Hellas vystupuje z moře. Ční týmě žhavé Vesuvu a Aetny a ještě orlův sídlo v Černé Hoře!
Však týmě Francie, jež se prvé vzneslo, zas zrakům mým se v šedé mraky halí! „Bůh nedá, by, co zdvihl, zase kleslo! Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tu vzejde radost mládencovou zkázkou: „Rci, nepozdravila tvé oko záře již celé země svěží mládím, láskou, kde štěstí vzkvěte všem u věčném jaře?
kde každý vánek proudy vůní hostí, v květ plný zlaté ovoce se halí? Ty všecka tajemství zříš budoucnosti, ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Hle tamo oko moje kraj ten patří, tmou září půlnoční rajskými lesky. Ať sebe tmavší noc, již vzhůru, bratři! ať nám i plachty zapalujou blesky!
Teď napněte již všecky svoje síly a žádné rameno ať nezahálí! Tam krasší květe, co jsme posud snili, jen dál, jen dál, hle! štěstí jest tam v dálí!
Jest Evropa v poroby moře skryta a my jsme bouří litou hnaná lodě... Ó kdy nám Evropa jak Afrodita se z vlny znovu zrodí ku svobodě!
A kdy již každé rámě mdlobou kleslo, kterýžto národ jest ten strážce stálý, jenž prvý spatří zem a zvolá heslo: Jen dál, jen dál, hle! štěstí tam jest v dálí?
Cookies on Poetry Cove