Pane bože, pane bože!
slituj ty se nad nebohým,
zbav mě pout, ó, zbav mě vazeb,
jež mě spjaly k tomu městu!
Jako bílá holubice
ratolístku svěží nesouc
do archy se navrátila,
přilétlo již bílé psaní.
Přilétlo již bílé psaní
nesouc v nitru, čím bych smazal
dlouhý řád svůj, čím bych smířil
hospodského, zlého muže.
A mé boty, choré boty
dobrý mistr švec již spravil:
Pane bože, pane bože,
slituj ty se nad mým srdcem!
Sic ty boty zase rozdru
kolem domu pořád chodě,
čekaje, až v okně vzejdou
mně ty její krásné oči.
A co bílé dalo psaní,
vylétá zas na bukety,
které každé pošlu ráno,
dříve nežli s lože vstane.
Vylétá zas na flakony,
za bonbony, za vějíře,
za oranže staré panně,
tetě její, gardedamě.