ZLODĚJ RŮŽÍ.

Mlýn bílý, zpustlý, divnou havěť skrývá –. Za starým hambalkem mře pavouk zaprášený, mře touhou, vysílením – V jarní vzduch se dívá zrak mlynářovy ženy –.

Žel toho jara! Za hambalkem zima. Máj poupat růžových jde strání zpustošenou. – – Ach, kdo se dívá zraky ještěříma za mlynářovou ženou? –

Mluviti možno o zloději růží –. (Bizarrní hlídač ztichl jako pěna.) To bylo tak: k hříchu se posléz vzmuží i mlynářova žena – – –

Helenka – dítě, pasák, mlynář, ona. Mlýn hrubě zpustlý nemá již své ceny. Okresní město. Krásná garnisona. Sny mlynářovy ženy.

Okresní město (hoj, to dobrodiní!) s výhodou zvláštní, krásnou, zatracenou. – – Je, prosím, možno mluvit s hospodyní, tož s mlynářovou ženou? –

V zahrádkách zpustlých růže zdivočely a vášnivě kdos obchází je denně. Jde zloděj růží němý, zbídačelý lhát mlynářově ženě – – –

Za starým hambalkem umírá hlídač bdělý – mře touhou, vysílením. – – Naříkavě sténá –: – Helenko, dítě, růže pověděly, že mlynářova žena – – –

A přišel den, kdy keře byly holé. – Sta lístků růžových napadlo do luceny. A zhasli: mlýna strážce na zpuchřelém kole, zrak mlynářovy ženy –

Stich’ mlýn pro údolí. – Proč nepřišli již mleči? Vše dávno prokleto, co pukly bílé stěny. Stolístky sešlapané žalují hřích něčí – a mlynářovy ženy –

Vše posléz selhalo. – Jen mrtvý na hambalku znal úděl tvého prokletého věna. Helenko, dítě, mládí – – – V modrou dálku jdou: zloděj růží, mlynářova žena.