VÝLET.

Smutná cesto zemským rájem! (Jmena vsí jsou četná.) Jak jsem to vše mohl prožít od května do května? –

Červen. Zpíval pták. Květ plál. Tisíc, devět set a dál – Dnes už možno hledět zpátky na vše s větším klidem,

bez hořkosti, nenávisti k zvířatům i lidem –. Slovo padlo, trpké slovo, kdo by vážil slova? Dnes už nelze –.

Ach, ty cesto, smutná cesto, jdeš maní nemaní –. Parný červen. O polednách. V polích pán a paní.

Dvojí líce plane nachem – (Třikrát běda, paní!) Možno říci: muž a žena. (Konečně, jsou svoji.)

Člověk nesmí rozlučovat, když to pámbůh spojí – – – Tisíc strašných kleteb touží marně po úkoji –

Kousek drahé české země. Čisté české vísky. (Tohos mi měl nedělati, velebníčku nízký.)

Za mnou mha a přede mnou mha – Vidím: les zde blízký. A jdou pán a paní spolu – (ach, pán zradu snuje).

Pán si hvízdá zamyšlený a pán kalkuluje – Z lesa stínu v žhavá líce chladný větřík duje.

Paní napřed a pán vzadu – již jsou skoro v lese. (Počítám, co mi to – počítám, co mi to – cent pour cent? – vynese.)

Nikde stínu, nikde chladu, až v tom černém lese – Pán zná čtrnáct dní svá práva –. Očka se mu blyští.

Hoj, jak se hlas kroků tlumí v bílém prachovišti! Za mnou mha a přede mnou mha – očka se mu blyští – –

Ach, ta lesklá, rudá očka proč jen se tak svítí –? Ach, proč pán chce něco zlého paní učiniti –?

Smutná rokle. Stromy nad ní. Tudy musí jíti –. Za mnou mha a přede mnou mha – už jsou v lese skorem.

Ptáčkové jim hlasno zpívaj’ unisono sborem. Smutná cesto polem, luhem, rozšumělým borem – – –

Nic –. Jen srdce rozbilo se o tu rokli divou. Hřích jako hřích – pod lentiškem, jako pod olivou – – –

Smutná rokle. Stromy nad ní. Máš-li padnout, padni! – – Smutná cesto zemským rájem! (Jmena vsí jsou četná.)

Jak jsem to vše mohl prožít od května do května? Prchám, šílím bolem, slyším: zmije černá, hladká

zasyčela – Modlil jsi se: plachá holoubátka – – – cha, cha – cha, cha – cha, cha –