Sníh tehdy byl tak přítulný a milý, když v prvních spoustách měkce k zemi leh’ – hořící vločky lehce tetelily prsíček dívčích stonající dech
a tiše padaly – – – – A bylo slyšet zasněženou plání kráčeti první velké Umírání – – – Zem dýchala jak ten, kdo k smrti stůně,
a čeká se, až vzúpí naposled – Od polů dvou arktická táhla vůně, v závratných výškách tiše crčel led, a tuhl bezcitně – – – –
Klid usínavý v ustrnulé pláni, a přes ni jde to velké Umírání – – Již všechno zalehly ty spousty bílé, a přísvit fialový po nich hrá –
Někoho pohřbily, kdo k nové síle, k zázrakům novým tiše umírá hluboko pod nimi – – – Krok tlumí se a slova šeptem praví,
že umírá, kdo dřív byl silný, zdravý – – A tkal se dál a dál ten rubáš bílý – – – Svit věčných lamp pad’ ve strhaný hled –. Tuhnoucí ruce křížem přeložili,
a čekali, až vzúpí naposled zem třikrát ubohá – – – Snad dřív, než noc krvavá světla shasne, pod bílým rubášem dotrpí tělo krásné – –
A byly tehdy nálady tak smutné a divné obrazy hrozily v tmách: přátelská ruka u kořene utne strom radostí, jenž mizí v hlubinách,
a kruhy menší se – – – A kruhy menší se – – Kdo řekne jednou: strom čistých radostí, jenž kdys zde stál, osudu zkácen rukou bezohlednou?!
Však náhle přízrak podivný mne jal – Kams do noci své zraky horečnaté jsem přibíjel – – – Co viděl jsem, zde máte:
Pojednou vše, co hromadila leta, a pro co výraz marně chtěl jsem mít: nemožnost spočinutí, skepse kletá, a vše, co nelze teď už domyslit,
co nelze vyrvat bez prolití krve a bez přiznání vlastní slabosti, co srostlo s povahou se stotožňujíc s přítěží předsudků a radostí,
(tak záhy ztrpklých) co se formovalo jen zcela neurčitě v konturách, to hrozné Mnoho a to hrozné Málo, – před sebou samým příslovečný strach,
strach přede vším, co mohlo by mi vzíti to poslední, na čem lpím jsoucnem svým, a proč se pojednou chce tak! tak! žíti, a spíjet se tím krásným tajemstvím – – –,
strach před rukou, jež zažehnout chce záhy to bílé světlo hřejně bolící, když skřížily se náhodou ty dráhy, a neřeklo se, co lze doříci – – –,
strach před tím, že mi život v honu divém i tohle světlo zhasne, zevšední, až volat budu strašným vokativem, nebude naděje, že se kdy rozední, –
– nebude naděje a bude pusto, pusto – – nebude nic – – a už se nerozední – celou tu hrůzu stoupající ve mne jsem viděl tam v té noci temné, temné:
zabitou hydru v ustrnulé pláni –, a přes ni jde to velké Umírání – – – A vešli jsme –. Je pohádka má krátká: Pokojík malý, čtyři vlídné stěny,
prsíček útlých plachá holoubátka mrou úzkostí o ráj v nich uzavřený. Pokojík – klícka, a přec tolik tají – – – Básníkův portrait moh’ by mluvit více
o slzách, které v růžích umírají, nad nemocným svým štěstím vzlykajíce – – O nocech probděných nad jedním jmenem ví sympatický poet – eremita,
o bolesti, jež v rytmu unaveném tělíčkem slabým konvulsivně zmítá, o snění růžovém, jež mosty klene v budoucnost bílou, kterou sotva tuší
to krásně modré oko rozdivené v extasi horující o splynutí duší – – – Čím je jí svět? Ten ohromný svět vnější, jenž duši její zimomřivou zmrazí,
čím jeho rozkoše, jež nezkonejší a nepovznesou –, spíše k zemi srazí?! Zda může dát jí v rozhodné té chvíli, když mysl dlouhým trmácením klesá,
mohutnost posice a obří síly? – – – Je v pokojíčku jako v klínu lesa –. Nic nehne se –. A my tak tiše stáli. Vzduch reminiscencemi nezvířil se pranic –.
To jenom že jsme časem vzpomínali, za těmi zdmi co šílených je štvanic –. A zde tak svato – –, že jsem bál se zeptat, proč s duše padá zázračně tak tíseň – – –
A myslím, že mi stěny chtěly šeptat dojemně smutnou norskou lásky píseň – – –
Cookies on Poetry Cove