Ryk velkoměsta ječel hlavní třídou.
(Jsou cíle různé, k nimž se štěstí skloní –.)
Dnes, myslím, bylo by již bezúčelné
a zcela nemístné dál pátrat po ní.
Již nepřijde – – – Tak lehce vysloveno.
Ryk velkoměsta divný pohled skytá.
A celkem ani nezamrazila mne
ta zdrcující eventualita –.
Již nepřijde – – – I resignace hojí.
A rána bude utrpením čistá.
Kdos přišel s nároky. Tak ocit’ jsem se
ve vleku toho, co se dávno chystá.
Kdos přišel s nároky a se zoufalým prázdnem.
Neptal se na nic, důsledně jen chodil.
Tištěné oznámení snad mi jednou zašle,
že tam a tam ji posléz doprovodil – – –
Tištěné oznámení – bože, jaká těcha!
Snad zachce se mi přece jenom žíti,
až černé na bílém tam bude státi,
že kladou si za čest mi oznámiti – –
A zase začnu bloudit ulicemi
s tou starou bolestí, jež občas chytne
(však vždycky hloub’), a budu potkávat zas
hezoučké milostpaní blahobytné
a půjdu někdy třeba hlavní třídou –.
(Jsou cíle různé, k nimž se štěstí skloní.)
Jde jedna drahá milostpaní právě –
(Eh, co mi po něm! – Co mi vlastně do ní?)