Květ anemon jsem zlíbal uzardělý
své Pohádce,
a perly rosné, které rozechvěly
kosatce –
své Pohádce, jež v rosných perel příval
sen štěstí vyslzela, jejž tak rád jsem míval. –
Máj hýřil svými nejkrasšímy divy –
to k vůli nám!
Já přišel unaven a mlčelivý.
Usínám
na ňadrech jejích – Jako nikdy dříve
mi do snů září zraky její sivé. – –
Ve sladkém polosnu na výsostech se bělá,
plá ve zraku,
nesmírná záře – křídel archanděla –
oblaku,
jenž tiše plyne štěstí mého bdělý –.
Ty proudy slz mu o něm pověděly.
Snem doprovází mne – Skutečnost macešská je
až přespříliš. –
Mé zármutky svým čistým kouzlem ráje
vysílíš!
Jen líbej mne. – Sen navrací se zase. –
Záplavou štěstí na mne usmívá se. – –
Svůj ikon zřel jsem, pohlížeje na ni,
svou světici –
a přijímal jsem svaté zulíbání
klečící –
a ve svých modlitbách šum jejích kroků cítě
víc jsem ji miloval, než Mariino dítě –
Do hlubin srdce skryl jsem touhu po ní,
a přetéká. –
Chci jíti dál – přec velkost nenakloní
člověka?!
Spíš zlomí se pod snů svých sladkou tíží,
když sněná skutečnost se nepřiblíží. –
Šel soumrak po květech, stín do korunek třásl. –
Já procitl. –
Ve stromů sten svit novoluní hasl. – –
Zakmitl
mi náhle hlavou stesk po něčem druhém – –.
Jdu opět sám tím vitiosním kruhem.