Ztichla ústa. – Duše nesmlčela
z toho nic, co chytře skrývalas.
Polibky ti trhám s proradného čela,
víš, ty nejprvnější, s bledých tváří, řas. –
Ach, že nelze úctu míti nadál –!
(Láska zůstane jen těžkým snem.)
Se stromů list poslední již spadal.
Zemřelas. Znamená: nejsi a já jsem.
Nechci znáti choutky tvoje slední:
vášnivě na mukách mých se pást. –
Zevšednělas. Žalostně. Den ke dni. –
Na rov čerstvý mládí své jdu klást.
Nic mi nepraví již výraz bolu
na tvé tváři, vylhaný tvůj žal. – –
Nejkrásnější vše si strhla dolů!
Chtěl bych nenávidět, jak jsem miloval!
Strašná slova ústa říc se brání. –
Tisíc věcí ve mně zabilas.
Rozkoš vteřiny – ach, věrné milování. –
Chce se mi tak z duše smát se zas!
Proč nebylo síly prchnout všemu,
ruku v ruce se mnou vzdorovat –?
Život nový? – Nevěřilo se mu.
Půvab byl v tom: lhát a lhát a lhát!
Zůstaneš, kde jsi! Ó třikrát běda,
žes to vyřkla dříve, nežli já – –!
Prokletí? Ach ne, to klid mi nedá. –
– Wertherova lásko zrazená! –