Jenom v té jizbě s hlavou nepokrytou
a na rtech s tichým šeptem modlitby
bych vyplakal všechnu svou lásku skrytou –
vkročiv té do jizby.
Vzduch chvěje se – je slyšet klapot mlýnů,
švíření drůbeže, zas vidím staruchu,
a matným přeletem se stopa drahých stínů
teď chvěje ve vzduchu – – –.
Cos jako smutek neskonale tklivý,
a touha pohledu do světa jiného
mi v duši vrcholí ve výkřik úpěnlivý
života smutného – – –.
Tam za lesem na hřbitově tom veském
v objetí měkkém vzkvetlých jabloní
cos vyčítá a spito vlastním steskem
blíž ke mně nakloní
svou hlavu vypiatou, jež ani hlavou není,
a v dumách lesem letí ke mně hlas
(Je láska krve? Jsou v ní políbení?):
Ecce posteritas! –