Od rána dřepěl jsem vesele
v hospodě při plné sklence.
Se mnou seděli přátelé,
ztracené existence.
Kouřil jsem tabák laciný,
z úst kouř jsem vypouštěl líně,
při tom jsem četl noviny,
zprávy ze soudní síně.
Čet’ jsem o podvodu, o kridě
beze vší morální vzpruhy.
„Nač, bratří, žíti o bídě,
když ještě rostou nám dluhy?!“
O sběhlém studentu stíhaném
četl jsem historku pěknou.
„Bratří, kdo ví kam se dostanem’,
až se nás rodiče zřeknou!“
Četl jsem neslané, nemastné,
pozorně přečet’ jsem všecko
o mladé matce nešťastné,
která své zabila děcko.
„Ten svět je samé vězení
a samá loupež a vražda,
a v tisíceré trápení
zvrhne se radost každá.
„Včera s holkou šel za tmy jsem.
Na moje rámě se věsíc
v rybník se dívala s úděsem.
Teskně v něm shlížel se měsíc.
„Já byl jsem touhou a nocí spit.
Jí rty se zachvěly zrádně:
Co by se dalo bídy skrýt
v tom tichém rybníku na dně!..“