Jak lovci rozstřílený dravec
slét’ balón v srázy ledných skal.
Sřítil se s člunu vzduchoplavec
a údy své si roztřískal.
Plynuly tichem těžké chvíle.
Konečně probudil se z mdlob
a viděl šíré pláně bílé,
své lože smrtelné a hrob.
Zachvěl se mrazem. Mdlou mu hlavou
fantómy táhly v směsici.
Zřel domov, slunce kouli žhavou
a útulnou svou světnici.
Spatřil svou plavovlasou lásku. –
Kdo ji to parkem provádí?
Své dítě poznal podle hlásku. –
Zemru-li, kdo je pohladí?!
V zoufalství marném zalkal. Běda
mu, kdo svou hroudu opouští!
Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda
znělo to ledných do pouští.