Krásné je, když císařským jsi radou,
a což býti králem teprva!
Ale jedinou té věci vadou
je, že vždy to věčně netrvá.
Jednou z rána, když v své celé kráse
lezl princ Wied zrovna do gatí,
dostal telegram, že ihned má se
nad Albánci vlády ujati.
Vsedl na loď, připlul na ní k Drači
a tam stanul k sobě hovoře:
„Zůstaneme na krajíčku radši...“
(Město ono leží u moře.)
Ta slast vsadit za železné mříže,
kdož se pletou do politiky!
Z příčiny té poslal mladý kníže
pro Essada pašu četníky.
Havlíček byl zloupen o svobodu
a též jiní naši vůdcové.
V Čechách klid byl. Ale u národů
divokých to není takové.
Albánci se vyzbrojeni sjeli
v osadě, jež zve se Tirana,
a že blízko měli, tedy chtěli
podívat se na zeměpána.
Kníže jednak chtěl se dočkat zítřka,
jednak pobouřen byl tuze tím,
do člunu sed’, nechal prázdný byt řka:
„S bohem, lide, já už nembretím!“
Na italské lodi teprve si
oddech’, děti obejmul a choť,
pak vesele pravil: „Počkáte si,
že zas přijdu, až vzkážete: po’ď!“ – –
Když tě osud určil k velké věci,
darmo, chlapče, křičíš: ne a ne!
Tak mbret Vilém vrátil se zas přeci
mezi svoje drahé poddané.
Konec písně této, milá děcka,
budoucnost nám sdělí teprva.
Sláva mbretská je, ach, marnost světská,
jež, jak známo, věčně netrvá.