A přijde den, a růže vonět budou
těžce a omamně.
Nad duší pustou, vyprahlou a chudou
zapláče touha mně.
A přijde den, a luh se zazelená,
zpěv zazní do ticha.
A země jako roztoužená žena
smyslně zavzdychá.
A přijde den, a žár se mladým lidem
rozlije po lících.
A panny touhou rozrušeným klidem
zapláčou v ložnicích.
A přijde den, a růže zavonějí...
– – Pověz mi, srdce mé,
v kterou poušť světa se svou beznadějí
se smutni skryjeme?