Seděl jsem v Praze v Besedě typografické,
kde bývají sjezdy sociálně-demokratické.
Tenkrát byl tam Kohnův chantant pouze.
O zdravý humor v Čechách nebývá nouze.
Bavil jsem se tam dobře se subretou,
rozumnou holkou, dávno už plnoletou.
Pila vesele plzeňskou za plzeňskou.
Nezhléd’ jsem ještě tak emancipovanou ženskou.
Náhodou pohlédla na galerii, kde jest
socha Marxova očekávající sjezd
své strany. Holka se ptala: „Kdo je ten dědek?
Jak rozparovač vypadá, bůh je můj svědek!“
„To je bývalá hvězda evropských chantánů.
Byl to rváč. Vnuci jeho spíš tíhnou k pianu.
V srdci a kravatě nosil jsem ho před lety.
Teď poslouchá s galerie frivolní kuplety.“