Za černé stromy,
za žluté domy
nebeské oko se kloní.
Z příbytků lidí,
jež naposled vidí,
mnohé zde nezřelo loni.
Ještě tam dole
zelená pole
skví se a kolem nich cesta
do končin vede,
kde komíny hnědé
strmí nad střechy města.
Odtamtud z dáli
zřízenci malí
a úředníci se vrací
v své čtyři stěny,
kde děti a ženy
je čekají po denní práci.
A na pokraji
silnice hrají
si hoši a děvčátka. Z lomů
hlínu si nosí
a honí se bosi,
až přísný hlas vyzve je domů.
K domovu matky
jdou s nemluvňátky,
v skupinách klidných se baví,
kočárky tlačí
a s malými spáči
u kupce pro chléb se staví.
Zde málokdy v noci
zpoždění chodci
narazí na člověka.
Jen lampař sklání
tvář do starých dlaní;
u vrat sedí a čeká.
Jen málokteré
plá z řady šeré
okno a vypravuje
své mladé boje
či radosti svoje
luně, jež po nebi pluje.