Seděl jsem pod stromy s Ernestinou
na břehu Labe v hospodě
a díval jsem se jak po vodě
do dálky zvolna parníky plynou.
A moje malá přítelkyně
hovořila. A její hlas
se vzduchem vlažným diskretně třás’,
co pod námi vlny se valily líně.
Mluvila o mládí znectěném hříchem,
o šílenství, jež přec k dobru jest
co duší silných krvavý křest,
o sympatiích a o štěstí tichém.
Konečně byl jsem nucen jí říci,
co jsem si nechával k posledu:
„Má drahá, pozítří odjedu.
Pošlu ti z Paříže pohlednici.“