Na nebi jsi vlasatici
viděl, třes se, světe!
Lidé, chyťte se stolicí,
ať s nich nespadnete!
Zdržujte se pití, tance
v tuto smutnou dobu!
Stará Svatá Aliance
vystupuje z hrobu.
Slunce nad Evropou hasne
jako lidská pýcha,
vracejí se opět krásné
časy Metternicha.
Černí tajní policisté
příjemného hmatu
chopili v své ruce čisté
obor diplomatů.
Listiny se fabrikují
tam, kde nejsou žádné,
spiknutí se odhalují,
snahy velezrádné.
Císařové dva se sjeli
k radě v Postupimi,
jak by zatočiti měli
s poddanými svými.
Starý hněv si odpustili
z péče o koruny,
pojišťovnu založili
pro zviklané trůny.
Vítr severní v svět věje
jejich plány tajné,
na pařížském hřbitově je
zaslech’ Heinrich Heine.
Zacpal sobě uši vatou
a vzdych’ v tichém hoři:
„Havěť všeho světa Svatou
Alianci tvoří.
Jak se těším, že má hlava
odpočívá v hrobu.
Svatá Aliance vstává
z mrtvých v tuto dobu.“