Nikdo by ani nevěřil,
jak před krátkým poměrně časem
pověstný onen panovník žil,
jenž o sobě tvrdil „stát já ‘sem!“
Jsou tomu teprve století dvě,
co ve francouzské zemi
vlád’ Ludvík XIV. k ozdobě
své době a obáván všemi.
Sice se jeho národu
skvěle nevedlo právě,
ale tu poznal přec výhodu,
že slunil se v králově slávě.
Než ani ta sláva trvání
věčného neměla. Bídu
i potom však trpěli poddaní –
až počalo svítati v lidu,
Zvěst volnosti otřásla dušemi
a z prachu se zvednulo čelo,
pěst sevřela se, a „stát jsme my!“
z tisíci hrdel to hřmělo.
Požár se úprkem šířil. A král
Ludvík XVI. krátce
na to před soudem národa stál
co nepřítel vlasti a zrádce.
Královská hlava lešení
v den osudný zkrvavila,
s ní do koše poddanské cítění
spadlo a paruka bílá.
Myšlenka rovnosti, svobody
na výboj do světa spěla,
na trůnech před svými národy
v strachu se knížata chvěla.
Toť nové doby začátek,
tisíce v zápas šli pro ni
a v čele jim jel mladý rek
Bonapart na bílém koni.
Sto let minulo. – Lhář nebo tmář
náhle se odváží tady
národu dneska vrhnouti v tvář
výčitku velezrady!
Rozhorluje se, že s přáteli
a bratry zacítil vřele
a neřídí se povely
starého nepřítele! – –
Ne, my se nechceme navrátit
k šťastně střesené době!
Leckomu ukřivdit může lid,
však zrádcem je pouze sám sobě:
když dá se osedlat ještě dnes
veteší středověkou
a nevyčistí jak Herakles
chlév ku předu bouřící řekou!