Za pohanských dávných dob zpěváci, když sáhli v struny, nejdřív vyslali k svým bohům vřelou prosbu o pomoc.
Zvyk ten udržel se dlouho, nevyplenily ho zcela ani novodobé vědy velkolepé výzkumy.
Ale dnes ví každé dítě, jak svět vznikl: Bylo horko, mlhy točily se v klubku, časem dostalo to slupku;
potom zemská kůra zchladla. Na dně mořském v teplém bahně začalo se cosi hýbat. profesoři nevěděli,
je to rostlina či zvíře, ale vývoj pokračoval, u potoka rostly stromy, o větev se opíraje
chlupatý tvor stanul zpříma na svých zadních končetinách – ke člověku byl jen krok. Pánbůh vůbec nebyl při tom.
Když tak někdy v zamyšlení o samotě doma sedím, na špičku si nosu hledím, náhle pocit mám, že židle
pode mnou se kolísá. Zdá se mi, že na lodi jsem, která klesá do hlubiny prostřed nesmírného moře;
zavřený zrak vidí ve tmě chladné, černé, lačné vlny, na nich šílenství se houpe s ohnivýma očima;
hlava není schopna myslit, jenom ruce zvedají se, člověk přemožen se vzdává na milost a nemilost.
Pane bože, nepatřil jsem nikdy v životě k těm lidem, kteří v kostelích a chrámech četných církví tvých se tísní,
na kuří si oka šlapou; o dlouhý věk, o děti, o peníze, o zdraví z knížek ani zpaměti
nikdy neprosil jsem tebe; nechci ani tvoje nebe. A ty zase nestaráš se, odkud přicházím a proč dnes
hlavu strkám do vody. Myslím, že je ti to jedno. Tyto svoje náboženské názory mám z vlastní hlavy.
Bázeň boží do výbavy nepřibalily mi ženské. Neslýchal jsem slova víry, nýbrž dvakrát dvě jsou čtyry.
Chtěl bych zpívat krásu jara, chtěl bych zpívat krásu mládí přes to, že to není pravda. Jak tenkráte všecko bylo
prosté, jasné, jednoduché! Jak se vše, co zavazelo, lehce napraviti dalo – takřka podle pravítka.
Dneska by nás, tuším, ani z míry nepřivedlo, kdyby Prašná brána na návštěvu vstoupila k nám do pokoje
a pravila, nastavujíc doutník: – Pane, nemoh’ byste mi snad poskytnouti ohně? – Ba i kdybych slyšel, že se
páter Šrámek začal starat o spásu své duše, řek’ bych: Možná, že i to je pravda. – Jsem to já? – se po letech
tážeš sebe sama. Ztratil’s vědomí své osobnosti, a co nejhoršího při tom, nevíš ani kde a kdy.
Marně za nos taháš se, marně do lýtka se štípeš, ani sen se nerozplyne, ani sebe nenajdeš.
Cookies on Poetry Cove