Řeč prones’ v ruské dumě známý
Miljukov, hlava kadetů,
o níž psát záhodno se zdá mi
pro zajímavost předmětu.
„Perune!“ děl, „proč nezabránil’s,
bychom zas Němcům nesedli
na lep, proč slepotou nás ranil’s,
co jsme ti, hříšní, provedli?
Proč, vládče hromů, do objetí
nás vháníš černé nestvůry?
Chraň, hospodine, svoje děti
před krásou pruské kultury,
kultury límců kaučukových,
žandarmů, šatlav, bodáků,
kanonů, lodí pancéřových,
piklhauben a zupáků!“
Vítali tato slova s plesem
přemnozí, jak by na vidle
je bral, křičeli jiní. Děsem
spad’ soudruh Adler se židle.
Krásných slov proudem, toť věc jistá,
se mnoho v světě nezmění.
Car v Německo se opět chystá
s carevnou na zotavení.
V té říši, kde se vládne hladce
a pořádek je u vesla,
bezpečným cítí samovládce
se před risikem řemesla.
Nemůžem shodu překaziti
holštajn-gottorpsko-germánskou.
Však jaký u nás bude míti
vliv na myšlenku slovanskou?
V jednotu, pokud existuje,
zda se tím spolkem vrazí klín?
Či doktor Kramář poputuje
do Petrohradu přes Berlín?
Záhada v lůně času dříme.
Nikdo nám za to neručí:
Klofáče ještě uvidíme
si ležet s Wolfem v náručí.