SETBIUS

Nedbale klobouk ošumělý měl nasazený na hlavě, zpod něho oči vyhlížely před sebe v tupé únavě,

a v černých vlasech první sníh probělával mu na skráních. Šel pařížskými ulicemi, trup dlouhý nakloněný k zemi,

netečný k města hlomozu, k hřmotu všech možných povozů a k lidstva černé záplavě, jež po chodnících bez oddechu

v horečném řítilo se spěchu ku práci své a zábavě; a jeho hnědá silhueta v svém obnošeném úboru

s prostředím okolního světa vpřed šinula se v rozporu jak tomuto dni jarnímu v tvář vržený list podzimu.

Kdo byl? Čím byl? A které místo vznik dalo tomu člověku? Byl cizincem, to bylo jisto. Co do původu, do věku

těžko se pravda uhádne z té tváře žluté, záhadné. Kam kráčel? Kam se zahleděl? Snad ani sám to nevěděl.

Smysl, jenž vnější svět by vnímal, v bytosti neznámého dřímal, ba zdálo se, že mrtvý je, z obklopujícího jej ruchu

když náhle dolehl mu k sluchu hlas udivený: „Setbie!“ Muž mladý, dlouhovlasý zručným pohybem skočil z tramwaye,

razil si cestu davem hlučným ve vzduchu rukou mávaje a na znamení přivítání Setbia sevřel silnou dlaní.

I kdyby jiné nesvědčily již znaky o původu té osoby, každý po košili černé, u krku sepnuté,

na prvý pohled poznat musí, že zde ten syn je sněžné Rusi. Nikolaj Lvovič – takto jménem se nazýval – co starý známý

slov ve přívalu ukvapeném zasypal druha otázkami. „Kde pak jsi vězel? Toť se ví, přicházíš asi z Ženevy.

Co dělá tam kruh přátel drahý a naše touhy, cíle, snahy?“ Setbius odpovědi sporé měl na četné ty dotazy,

než minulosti v duši choré pod představ známých nárazy se vynořily obrazy, slyšel zas píseň msty a vzdoru

v tisícihlasém pěnou sboru, jež jako láva v žhnoucím varu pod zemí hřměla hrozbou zmaru. Vztýčenou sklonil zase hlavu.

Hlubokým vzdechem agonie bojovnou přehlušila vřavu mu v srdci tichá melodie: Všecko, co jsme kdys milovali,

pro co jsme žili, bojovali, roztálo jako jarní sníh. V posledních slunce paprscích dnu sláva k sklonu chýlila se

nad lidskou snahou ubohou. Obrysy domů v bledém jase splývaly s šedou oblohou. Přátelé oba zavěšeni

a tiše rozmlouvajíce hlučícím davem unaveni v tiché se dali ulice, ze skvělé velkoměstské třídy

se podle starých činžáků v kraj brali práce, snů a bídy v nastávajícím soumraku. U nízkých vrat se zastavili

ponuré zděné budovy, po úzkých schodech vystoupili v poschodí šesté v podkroví, na černé dveře zaklepali

a vešli v chudý pokoj malý. Nikolaj Lvovič po místnosti přešel, všem ruce podal kolem, představil druha společnosti

za dlouhým rozsazené stolem, a po nedbalém pozdravě pokračováno v zábavě. Vzduch jizby mraky prostoupený

byl dýmu tabákového, dvě mladé plavovlasé ženy, však bez půvabu ženského oděné v laciný šat prostý,

své čajem uctívaly hosty. Chléb jen se lámal k zákusku a mluvilo se po rusku o politických poměrech,

o mladých srdcí záměrech k svobodě v lásce mystické, o smrti, životě a bohu se vedly v těžkopádném slohu

úvahy metafysické, jimiž v slov bujné orgii se prosté duše opíjí. Sám k sobě v tichém zadumání

Setbius prones’ trpkou větu: „Život je bohat na zklamání, člověk by s bohem dát měl světu, než dojde věku Kristova

a iluse své pochová.“ Nikolaj Lvovič, který seděl u něho hned, mu odpověděl: „Nic hloupějšího, příteli,

než na smrt čekat v posteli. Když život naši bytost zdrtí, je nutno směle vstříc jít smrti v úloze osvoboditele

za svatou věc a za přátele a klesnouti co hrdina, jehož svět vděčně vzpomíná.“ Setbius neodvětil. Znova

mu táhla duší ona slova s nápěvem tónů tesklivých: Všecko, co jsme kdys milovali, pro co jsme žili, bojovali,

roztálo jako jarní sníh. Návštěvu svou až po půlnoci přátelé oba skončili. Na křižovatce pozdní chodci

se stiskem ruky loučili. „Doprovodím tě. Nebezpečný je tento okres.“ „Jsem ti vděčný, však víš, jsem zvyklý chodit sám

a svoji cestu dobře znám.“ „Tož na shledanou zítra! Jistě! Na témže jako dneska místě!“ Temnoty noční zvětšovaly

pustotu vnějších bulvárů, oblohu černou prolínaly jak dalekých zář požárů odlesky světel tisíci

tříd, náměstí a ulicí. V závratné městská dráha výši pilířů masou podepřená jak netvor z pohádkových říší

se vznášela. A osvětlená vzdálená okna z uličky se kmitala jak bludičky. Pod nohou sloupu v klubku hadrů

postava lidská dřímala. Maličké děcko tisknouc k ňadru ženština jakás číhala s osudným klidem přízraku

na kroky nočních tuláků. Bez chvění srdce dále v tmách Setbius kráčel v myšlenkách. Vzpomínal trochu na přítele.

A černé stíny podezřelé se za ním tiše plížily a pomalu se blížily. Jak je víc život zajímavý

než mohou tušit snílků hlavy! Ne za chiméry doby příští, za radost přítomného dne se na světovém zápasišti

svádějí bitvy rozhodné. Člověk jak koráb na skalině ztroskotá. Ptáš se po příčině? Náhle se ze tmy vynořily

vychrtlé, lačné postavy. „Sem, je-li ti tvůj život milý, s penězi!“ vzkřik’ člen výpravy, a Setbia dvě dravčí ruce

za prsa uchopily prudce. Setbius nemarnil čas tlachem, udeřil pěstí do tváří životů lidských lichváři.

Však tu již nože rychlým vzmachem se kmitly, již se zapotácel přepadený, sloup ohnivý mu vzplanul před zrakem a skácel

se těžce k zemi neživý. Za drahocenným v honbě kovem prohledali ho, zakleli nad špatným, bezútěšným lovem

a v temnu nočním zmizeli. Pod mostem chladla mrtvola. Noc tichá jen kol do kola. Podezřelými končinami

dva v nebezpečném úkole strážníci jeli na kole. Lid nazývá je vlašťovkami.