Jak veškeré řemeslo v našem věku pokleslo, tak i diplomacie zubožená velmi je.
Bývala ta skvělá banda za starého Talleyranda! Tenkrát ještě diplomati vládli jemným uměním:
myšlenky své zakrývati pokryteckým řečněním. Jaká změna! Je čas jiný. Jasnou řečí mluví činy.
Tak si řekla Italie ku podivu upřímně: „Věru mnohem chytřejší je, když Tripolis patří mně
než jinému. Nebezpečí v odkladu je, že ho něčí ruka vstrčí pod kabát. Kmotr sultán v Cařihradě
je teď chuďas na hromadě, není se co chlapa bát.“ Inu lidi – jakáž pomoc, politika je boj o moc!
Co se týká idejí – toho nechme raději... Nemysli si, čtenáři, že chci kazit existenci
nepatřičnou konkurencí doktorovi Kramáři. Víš, že o moc zápolení česká politika není;
správněj by se nazvalo ji snad bojem o málo. Neb o požadavku velkém nelze přece mluvit celkem,
můj ty pane, někdo-li sype prachy na školy, které by měl právem stát platit a ne zavírat.
Na příště Čech rozvážný Vídni se – i jinak vyhne. Vezme sobe výstražný příklad z české deputace,
na kterou se delegace vrhla celá německá, na ženy i na děcka, ne snad slovem jen či perem,
ale pěstí, revolverem. A co tomu říká vláda? Ta by ráda... ta by ráda... měla větší vojsko zase
a víc peněz na ně v kase. Vysvětliti lze si snadno, když se panstvo pod stůl skryje před výstřely s galerie,
rekem být vždy není radno. Vládě však, jež totéž činí, když vídeňští mandarini neohrabanou svou tlapou
zákon klidně ve prach šlapou – té je darmo něco dávat, zbytečno s ní vyjednávat.
Cookies on Poetry Cove