U techniky české za Brnem až
stojí Kraví hora.
Pohled, jak ho tak hned všude nemáš,
je odtamtud shora.
Dlouho zřel jsem na les, město, louku,
až nastalo šero.
Pak jsem viděl v dálce na klobouku
vláti bílé pero.
Povahy jsem od svého již mládí
skromné spíš než smělé,
ale někdy osud, řek’ bych, svádí
duše osamělé.
„Zamlouvá se krajina vám tato?“
Šeptla. Ovšem, že jí
snažil jsem se odpovědět na to
co nejgalantněji:
„Není na ní poskvrny ni chyby.
A mně vůbec v Brně,
slečno, co vás znám, se všechno líbí
a ne nepatrně,
i ta hora zde. Než název její
nevhodným se zdá mi,
neboť se tu pouze procházejí
velmi krásné dámy.“