Miloval světa divy,
moře, ledovce, ženy,
pohled náš roztoužený,
lačný a divý.
Požárem plálo to v hlavě,
a vášeň zmítala těly.
A naše ruce se chvěly
nedočkavě.
Krvi má, proč jsi kdys vřela?
Touho, proč’s vyletěla?
Duše má, jak jsi zcela
zapomněla, co’s chtěla!
Hledí oči v dny příští
chladny, lhostejny, němy.
A pohár padá k zemi
a pohár se v střepiny tříští.