Jak blaze je mi, to nevíš ani,
že zase spolu sedíme,
že držím tvou ruku ve své dlani,
ty nedosažené štěstí mé.
Tři léta minula pochybné krasy.
Co však bych o sobě říci ti moh’?
Nic nejsem a ničím už nebudu asi;
jsem stále tvůj starý, veselý hoch.
Ani ty písničky, co jsem ti zpíval,
do lidských srdcí nevniknou;
jak pohledy, jimiž jsem v zrak se ti vrýval,
s námi zajdou a zaniknou.
Je pozdě, má milá, den chýlí se k sklonu,
srdce nám bije pomalu.
Což, pamatuješ se na kresbu onu
v ilustrovaném žurnálu?
Jde slepé štěstí se štědrou dlaní
podle stěn světnice dokola.
„Nikoho není tu?“ – S rozbitou skrání
na zemi válí se mrtvola.
Buď dobrá v svém žití a šťastna v svém snění
a zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď, nebe není a peklo není;
a na zemi stěží se sejdeme.