PATNÁCT LAHVÍ KOŇAKU

Mrtev leží Brejcha starý, mrtev v černé rakvi leží, zmizel oka záblesk svěží, ztuhly těla jeho tvary.

V uniformě veterána – jak si toho vždycky přál, když zrak ještě jasně plál – mrtvola má v hrob být dána.

Nad ní smutná stojí vdova, úpí, vzdychá beze slova v citů divném nátlaku. – V koutě jizby stojí prázdných

patnáct lahví koňaku. Veterán byl starý Brejcha, na vojně tři léta sloužil – vždycky po skleničce toužil,

rád se napil jako cejcha, na ženiny řeči dával málo. Živým byl by snad, kdyby býval jejích rad

moudrých aspoň trochu dbával. Vodu nechme žábě, mřence! Ku zásadám temperence stál vždy v pravém opaku.

V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Na něj nemoc přišla náhlá. „To je z pití,“ lékař praví.

„Snad se navrátí vám zdraví. Musíte však ústa zprahlá pouze vodou osvěžiti. Kdybyste nečinil tak,

v sloup se obrátí váš zrak, na hromadě vaše žití. Jenom koňak smíte píti.“ Nemocnému oči svítí,

radost plane ve zraku. – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku. Brejcha k choti svojí vece:

„Milá ženo, přistup blíže, neboť mluvit bez obtíže nemohu. Rád bych se přece uzdravil. Tož k naší kasy

pokladníku rychle běž, lék i koňak dostaneš, myslím podporu též asi. Chorému vše spolek platí.

Na cestu se musíš dáti ihned. Vrať se v soumraku!“ – – V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku.

Na nebi již luna vyšla, s všemi vyšla hvězdičkami jako pastýř s ovečkami, Brejchová když domů přišla.

Přišla domů uzardělá, v jejím velkém košíku lahví, pouzder, koflíků byla baterie celá.

Brejcha na láhev své oči upřel, jak když plavec zočí zemi blízkou ze vraku. – V koutě jizby stojí prázdných

patnáct lahví koňaku. By se bezesnosti vyhnul, láhev rukou svojí chopil, obsah její v nitro ztopil,

ráno pak si opět přihnul. Koňak z rána do večera žaludku lil do svého, až již byla bez všeho

z lahví patnácti kdekterá. Po tři dny pil bez ustání. Čtvrtého dne za svítání bezduch ležel naznaku. –

V koutě jizby stojí prázdných patnáct lahví koňaku.