Co nedovedly lidské rady, osudu rány provedly. Jan větroplach byl, když byl mladý, však přece se jen usedlý
stal člověk z něho. Dle své hlavy ovšem jen marné na zábavy zanevřel, jimiž darmo ztrácí se čas, jenž k všemu nevšímavý
byl v světě kromě ke své práci. Společností, kde zaměstnán byl, z místa na místo byl hnán, až k pobočnému oddělení
v stálém byl posléz postavení přidělen – bez vlastní své snahy – že Čech byl, do slovanské Prahy. Byl svědomitým úředníkem,
podniku věrným služebníkem, malomluvným a zachmuřeným a tvrdým ke svým podřízeným, jenž se sám příliš do předu
nedral, však neznal ohledů. Jediné jeho vyražení večerní bylo posezení v kavárně. Četl z obou světů
žurnály, z dýmky anglické kouř vypouštěje z tenkých retů, kol nichž dvě misantropické hluboké rýhy přes líce
se táhly jemu hubené, nevlídnost této kamenné tváře jen zdůrazňujíce. Šest pánů starých znal tu asi
s pamětí špatnou. O počasí mluvíval s nimi, perfidní jim někdy vypravoval šprýmy. Než minuly tři, čtyři dni,
bavili ho zas oni jimi. V oblibě nebyl. Zachovat se nehleděl a půjčovat peníze nechtěl. Zpropitné
též dával pouze nezbytné. Byl šetrný, ba skoupý snad. Bohatství sice neměl rád, než chtěl být časem neodvislý.
Bílý mu domek tanul v mysli u moře, vzdálen všeho světa, tam ve věčného kraji léta, holubi na střeše jak v snách
a malý člunek na vlnách. Až o půlnoci přes únavu, přes to, že zrak se zavíral, posadil klobouk na svou hlavu
a k domovu se ubíral. Nerad své kroky řídil tam. Nerad byl s myšlenkami sám. Měl pro vše pohrdlivý smích,
však bál se nocí bezesných. Ve světlých šatech často bílá postava se mu objevila, postava štíhlá, slibných retů,
tvář jemnou jako ze sametu stopenou v jasném ruměnci, a plavé vlasy kolem čela a oči, oči barvy měla
oblohy modré v červenci. Šel. V citů prudkém podráždění bil holí těžce do dláždění. V kavárně pro krajinské listy
z rodiště měl též zájem jistý. Působilo mu potěšení, že známý zemřel či se žení. A tu dne jednoho se dočet’,
že sestoupil též v mrtvých počet Karel. Děl Jan sám k sobě: Fatum i šťastné lidi stíhá všude. A potom prohlédl si datum
a řek’ si: Pohřeb zítra bude. Noviny nechal novinami, zaplatil svoje sklenice, sám s dotěrnými myšlenkami
probíhal dlouho ulice. Nevyspalý se rozhod’ ráno: Na pohřeb jedu. Nevídáno! Následků nemusí to míti.
Nač pro nic za nic trpěti? Nutno je srdci povoliti jak rozmarnému dítěti. V smutečním šatu, uplakána,
Pavlina poznala hned Jana vzdor letům těm a vzdor vší změně instinktem, jenž je vrozen ženě, a zpod závoje vdovského
kývnula hlavou na něho. Informoval se ve všech směrech Jan ve městečku o poměrech své lásky z doby mládí dávné.
Co slyšel, nebylo tak slavné. Karel rád honbu měl a činně všech společenských radostí se účastnil. A v Pavlinině
povaze dělat starosti si nebylo. Svým dětem žila, na zítřek mnoho nemyslila. Jan několikrát Pavlinu
navštívil. Dosti ještě krásy jí zbylo. Mnohou hodinu na zašlé vzpomínali časy. A po smuteční nutné době
co ženu svou si ved’ ji k sobě. Než nezdařilo se mu žití tím skutkem valně pozměniti. Do kavárny zas přicházíval,
na hráče, do novin se díval. Za noci, když se vracel domů, zase se srdce svíralo mu: Ve světlých šatech opět bílá
postava se mu objevila, postava štíhlá, slibných retů, tvář jemnou jako ze sametu stopenou v jasném ruměnci
mládí; a plavé kolem čela vlasy; a oči barvy měla oblohy modré v červenci.
Cookies on Poetry Cove