Za letního dne u přístavu uprostřed pestrých, rušných davů Jan hověl sobě na kládě v radostné téměř náladě.
Slunce jak plamen bylo zářný, z moře vál vánek blahodárný. – – – Živlové vznešení a vlídní, koho váš úsměv neuklidní?
Na vlnách v světla záplavě se obrovitých rozměrů houpaly lodi lákavě. Jan myslil o svém záměru,
jenž vážný byl a energický: Oceán širý atlantický ten mezi sebe položiti a mezi minulé své žití.
Do duše, která v slunci mládla, se náhle myšlenka mu vkladla, z počátku jen jak vrtoch pouhý, potom co příval divé touhy,
jenž rostl vždy a rostl stále, té touhy Odyssea krále, jenž upíral v dál zraky snící, by ještě jednou stoupající
z chatrčí rodné Ithaky uviděl dýmu oblaky. Řekl si Jan: Co brání tomu, abych se nepodíval domů?
Rád spatřil bych zas otčinu, dům rodný. A pak Pavlinu. Pohlédl kolem. Blízko zrovna jakási byla úřadovna.
V předsíní nevlídné svým vzhledem na stole, jenž byl samá skvrna, Jan skládal slova opatrná v dopis. Ptal Pavliny se předem,
zda zdráva je a vesela, pak na děti a manžela a na známé a na příbuzné, na mnohé jiné věci různé,
vybíral taky něco málo z toho, co za poslední doby prožil a uviděl a co by adresátku snad zajímalo.
Když o všem rozepsal se dlouze, podotkl mimochodem pouze, že by se ještě toto léto, půjde-li tudy jeho cesta,
podíval do rodného města. Ne jisté sic, však možné je to. Dva, tři dni potom, dopis ten když Pavlině byl doručen,
dlouho se nerozmýšlela, neb ve zvyku to neměla, a odpověděla v tu chvíli: „Jste nám vždy vítaný a milý,
a všichni se již těšíme, že Vás tu brzy spatříme.“ Když Karel večer z kanceláře přišel, Pavlina k políbení
mu nastavujíc obě tváře pravila: „Zdali víš, co není zas nového? Jan nyní sem přijede. Oznamuje mi to
tímhletím právě dopisem. – – – Mračíš se? Snad tě nemrzí to?“ Nepřestal Karel chmurně hledět a děl: „Co chceš mu odpovědět?“
„Už psala jsem, že těšíme se všichni, že jej spatříme.“ Karel v bok vzepřel obě ruce. „Tohleto matka býti má
dvou dětí!“ Kroutil očima divoce, dveřmi bouchl prudce, až ráno přišel z hospody zmoklý – a ne snad od vody.
Janovi nové bez váhání Pavlina ještě v noci psaní poslala. Slzy proudily jí přes obličej spanilý.
„Odpusťte,“ tak jej chlácholila, „že jsem se trochu ukvapila. Mne čistá radost z Vašich řádků uvedla do takého zmatku,
a vzpomínám si teprv nyní, že je mi nutno odjeti snad na delší čas k paní tchyni, jež těší se již na děti.
V upřímnou moji věřte lítost. Snad jindy kdys se viděti nám naskytne se příležitost“. Jak ztracená zvěř, střela lovce
již náhle na smrt poraní, Jan v pokoji svém na pohovce ležel své drže ve dlani první i onen druhý list.
Vždy znovu nucen byl je číst. Na sebe sám byl roztrpčený, a nitro rozdírala ta mu myšlenka, že pro smích ženy
své srdce hodil do bláta. Než za nedlouho se zas vzchopil a uklidnil se, pokud moh’. Jak by byl všecko nepochopil,
když byl přec jinak bystrý hoch? Přestal se mrzet na Pavlinu, byl z všeho hněvu vyhojen, pohnutky jejího znal činu.
Změnilo se v něm jedno jen: Poznal, jak v světě opuštěný a sám je. Věřit nikomu že nelze. Pro nikoho ceny
že nemá. Blízký nikdo mu. Z té, jak je vidno, příčiny skončilo mimo nadání, smluvené dopisování
Jana a paní Pavliny.
Cookies on Poetry Cove