Kdo jest, jejž nic to nerozruší, když oloupen byl o lásku? Jan drahný čas bol nosil v duši po tomto smutném fiasku.
Věčně to ovšem netrvalo, neb se mu nesmyslným zdálo pro jednu pannu ve prach šlapat život a jeho radovánky,
a konečně též počal chápat, že věc má i své dobré stránky. A zjevily se výhody mu neztenčené svobody:
veselý život, víno, ženy a daleký svět otevřený, jejž dobýti má příležitost závazky nespoutaná bytost.
Odpusťte mu, byl sám a mladý a s nikým v světě nebral rady, a vábila jej záhada. Budoucnost viděl v barvách duhy
a nevěděl, jak s dobrodruhy nelidsky osud nakládá, jenž teprve, když duši zlomil, blouznivcům vyloží jich omyl.
Dal bez hněvu a bez lítosti Jan s bohem svému domovu, jak vězni bylo mu, jenž zhostí se tížících svých okovů,
široce zraky otvíraje všech zajímavých po zjevech, tak prošel dálné světa kraje po nových žízně objevech
a nikde neměl dlouho stání, vždy dál ho hnalo touhy plání. Šel za štěstím, jež divy lhalo, však nikdy se naň neusmálo,
dědictví mařil po otcích, za klamnými sny po nocích se toulal, vyrážel klín klínem a smutek zaháněl si vínem.
S počátku mnoho přemáhání jej stálo Pavlině psát psaní – měl v duši příliš trpkosti – však nerad slovo dané rušil.
Též nechtěl, by kdo jeho tušil žal uražené hrdosti. V končinách cizích žít i zhynout je lehčí nežli s nimi splynout.
Mnoho se v žití zapomene, opustí leccos, leccos zradí, jen vjemy z dalekého mládí dál žijí v síle neztenčené.
Co nejprve jej zraňovalo, Janovi později se stalo pramenem žití bezmála. Spojení ono s Pavlinou
bylo tou páskou jedinou, která ho k světu poutala, jediným v srdci jeho bodem, jenž v souhlase plál s lidským rodem.
Zajímavosti jí svých cest ve psaních líčil, krásu moře, hor půvab, život velkoměst a úzkostlivě jí své hoře
skrýval a srdce zoufalost. Pavlina zase noviny mu drobné psala z otčiny. Radostnou dvakrát událost
mu oznámila. Při dopise každém též pozdrav přidala od svého chotě, aniž by se ho byla po tom tázala.
Na toto dopisování zřel Karel dosti kysele. Z ženina vypravování když o osudech přítele
se dovídal, tu svraštil čelo, a úsměšek se v oku mu zablýskl. Říkal: „Dítě, mělo jsi štěstí víc než rozumu.“
Cookies on Poetry Cove