Mladí lidé nezkušení pro pochybné příčiny za pouhé jen vyražení mají život rodinný.
Z omylu jsou vyvedeni teprv, když jim pomoc není Co musí jen pro své děti rodičové vytrpěti!
Lidé svobodného stavu aspoň večer mají hlavu klidnou. Dřív či později v příbytek svůj kráčejí,
kde již bytné ruka dbalá lože na noc odestlala. A jakmile spočinou pod hřející peřinou,
klesnou spánku do klínu, zvlášť když byli na vínu. Jinak otec domů přijda. Teprv začne jeho bída.
Stále křičí nemluvňata, chuďas ustaraný táta musí krmit, hlídat, chovat, konejšit a zaprašovat
řvouna na leckterém místě, kde to nevyhlíží čistě. Kam však námaha ta všecka vede, s níž se obětují
otec s matkou? Když pak děcka trochu vzrostou, způsobují ještě méně radosti rodičům jich vlastnosti.
Celý den se nalopotíš, pak máš ještě s dětmi potíž. Tahají se za vlasy a svazují ocasy
psům a kočkám. V novém šatě válejí se v prachu, blátě, vylézají na stromy hrušky krást, a svědomí
neodhaluje jim vinu, která vězí v takém činu. Pak se vrací uhoněny, poškrabány, zabláceny,
kalhoty vždy rozedřené vzadu, ucho natržené a hlásí hned u dveří, že by chtěly večeři.
Otec, který na pohovce sedě v novinách si říká, kam vede ta politika, musí sáhnout po lískovce
a tím lékem ze svých dětí dědičný hřích vyháněti. Že i v takém milieu může vyrůst lilie,
toho doklad máme v synu otce svého Antonínu. Nebyl to hoch jako jiní jeho věku, kteří rádi
hřeší stále na své mládí, ba kteří zlo pro zlo činí. Antonín měl v úkrytu srdce svého vzácný poklad
dobroty a soucitu, čehož podáme tu doklad. Vlastní matka naháněla hrůzu mu, když zabíjela
kuře nebo slepici nelítostnou pravicí, ba i husa na pekáči nutkala ho ještě k pláči.
Bolest cítil pozoruje, že se komu ubližuje, člověku či zvířeti. Nemohl to viděti.
Jakou stanoviti cenu této ctnosti za odměnu, při níž dobré srdce záhy nevybočilo by z dráhy?
Tu je drahá dobrá rada, a člověku nenapadá na světě věc jediná vhodná pro Antonína.
Udělat ho vojevůdcem? Stal by se hned lidstva škůdcem! Zdravé muže v boje kruté, by jim byly useknuté
hlavy, jako na jatky ved’ by, a ne nazpátky. Také diplomacie ovšem v jednom ranci je
s lidskou zlobou ukrutnou, již pokládá za nutnou. Co se týče politiky, pokud zřetel neobrací
k užitečné drobné práci pro koncese, pro trafiky, jako vlk v beránčím plášti seje v srdce lidská záští
a přívalem štvavých slov původem je katastrof. Stejným způsobem i věda zklamala nás, čili – běda! –
ukázala nám, co umí: s aeroplánů dnes pumy házejí se pěkně shora nepřátelům do tábora.
Životy se takto ničí, což se mravním citům příčí. Marná sláva srdce mrazí, a bohatství duši kazí,
a hloupým je umění, když dohoří nadšení. Bůh, jenž vše to lépe vidí nežli zkalený zrak lidí,
zamyšleně všemocnou si rukou hladil bílé vousy. Co by ze štěstěny klínu určil darem Antonínu,
uvažoval, za jeho vzácnou mravní výtečnost, co zálohu na věčnost a pobytu rajského
neskonalé radosti. I rozhod’ se za odměnu dát mu nejkrásnější ženu, výkvět zemských bytostí.
Antonín z té zálohy radost měl, byl v sedmém nebi. Bohužel mu brzy z lebi vypučely parohy.
Koupil kilo strychninu, zadělal to na kmínu a poslední tyto hody svoje zapil douškem vody.
Načež zalkal převelice a kles’ mrtvý se stolice. Čert přiletěl do světnice, na zádech měl velkou nůši,
do té strčil jeho duši a odnes’ ji do pekla, aby se tam dopekla.
Cookies on Poetry Cove